Vyčtený život - 1.kap.
KAPITOLA 1
Jednoho dne jsem si četla knížku o ostrově a z ničeho nic se přede mnou objevila palma. Ten den jsem zjistila, že umím vyčíst z knížky, to co chci… A tak jsem se rozhodla, že se chci naučit bránit sebe a své kamarády. Je tu i další důvod, ale ten není tak důležitý… Ve škole se mi většina lidí posmívá, protože nemám velkou výdrž. Tak jsem vzala knížku Vampýrská Academie a šla ven, abych měla soukromí. Jakmile jsem byla o samotě, začala jsem číst…
Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člověk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval. Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů méně. Za jiných okolností - řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk -bych řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl stažené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý kabát…
Po chvíli se přede mnou objevil. Byl to on, byl to Dimitrij Belikov. Byl napjatý, připravený na boj, ale jak zjistil, že žádná hrozba nehrozí, zeptal se „Kdo jsi a kde to jsem?“.
Trochu jsem se usmála „Jsem Lucka a jsi ve skutečném světě, kde nežije žádný z druhu vampýrů, tedy kromě tebe.“
Nejdříve byl trochu překvapený (ani se mu nedivím, mě by to taky překvapilo), ale nakonec to vzal dobře. Dál jsme si povídali, až bych málem zapomněla na pravý důvod, proč jsem ho přivedla sem do Mohelnice. Mohelnice je malé město na Moravě.
Tak jsem přešla rovnou k věci „Můžu tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se Dimitrije.
„Ano, ale záleží o co?“ usmál se tím svým méně častým úsměvem.
Stále jsem se usmívala „Prosím, budeš mě trénovat. Chci umět bránit sebe a své kamarády. A taky se chci naučit trochu rusky, teda pokud ti to nevadí…“Udiveně se na mě koukl a nakonec přikývl „Budeme trénovat pět dní v týdnu a z toho tři dny budeme mít tréninky dva… souhlasíš?“.
Na chvíli jsem se zamyslela, ale pak jsem souhlasila „ale jen když budu moct...“
A tak jsme se domluvili a začali trénovat. Když jsme měli první trénink, tak jsem mu o sobě něco řekla a on se mě zeptal „Chceš o mně taky něco vědět?“.
I když o něm vím skoro vše, řekla jsem mu „Jasně“.
Tak jsem se trochu seznámili a dali se do běhu… Druhý den jsme měli tréninky dva.
Při prvním tréninku jsem běhala kolečka sama, ale po chvíli se ke mně Dimitrij připojil. Když jsme doběhali, šla jsem se převléct a Dimitrij na mě čekal venku. Jakmile jsem se vrátila, zeptal se „Co všechno víš o Strigojích?“.
Usmála jsem se na něj polovičním úsměvem „Jsou rychlí, silní, mají bledší pleť než Morojové a červené oči, nemohou na slunce a vstoupit do kostela. Dají se zabít třemi způsoby:
1. Bodnutím stříbrným kůlem, nabytým čtyřmi živly, do srdce…
2. Spálit…
3. Oddělit jim hlavu od těla…
A uživatelé éteru je mohou přeměnit zpět, díky kůlu nabytým i éterem. Samozřejmě ho musí probodnout ruka uživatele éteru…“
Udivením vyvalil oči „Máš pravdu, ale to o tom éteru jsem nevěděl. Jak to víš?“
Stále jsem se usmívala „Z té knihy, ze které jsi i ty…“
„ Aha, já zapomněl, že jsi mě vyčetla z prvního dílu.“ řekl Dimitrij a ukončil náš první dnešní trénink. Tak jsem šla zpět do školy.
Po dvou hodinách nudy, jsem měla zase s Dimitrijem trénink, na který jsem se moc těšila. Když jsem vycházela ze třídy, zastavil mě jeden hezký kluk, který se jmenoval Michal (samozřejmě Dimitrij je hezčí) a řekl „Ahoj Lucko. Co děláš po škole? Nechceš se jít projít?“
Usmála jsem se a řekla „Promiň, šla bych moc ráda, ale nemůžu, protože mám na práci něco jiného.“
„Aha“ podivil se „tak někdy příště.“
Když jsem odcházela na trénink, zeptal se mé kamarádky Kate „Co důležitějšího má na práci, než jít se mnou na rande?“
Kate se rozesmála „ Má trénink osm hodin týdně…“
„To jsem teda nečekal.“ Vyvalil oči…
Když jsem dorazila na trénink, běhali jsme jen dvě kolečka a Dimitrij mě tentokrát předběhl. Vždy běhá zároveň se mnou, ale dnes ne…
„Zpomal soudruhu!“ zavolala jsem udýchaně a trochu zpomalila.
Zpomalil a řekl „Neříkej mi tak i od Rose mi to vadí.“
Usmála jsem se „No, kamarádka mi řekla, že se chovám jako Rose a tak jsem chtěla zkusit jak na to budeš reagovat.“
Zavrtěl hlavou a pobaveně řekl „Někdy se vážně chováš jako Rose.“
V tom jsem si na něco vzpomněla „ Hele! Kde vůbec bydlíš, doufám, že ne pod mostem.“
Zřejmě jsem ho pobavila, protože se usmál „Ne, pod mostem nebydlím, bydlím v motelu než si najdu něco lepšího.“
Oddychla jsem si, protože jsem nechtěla, aby Dimitrij spal pod mostem. Tak pokračoval náš trénink v dobré náladě.
Uplynul skoro celý měsíc našich tréninků. Než skončil náš trénink, zeptala jsem se Dimitrije „Už sis našel nějaké bydlení?“
„ Ne, ještě ne“ řekl Dimitrij
Na chvíli jsem se zamyslela a řekla „Hele víš co, počkej tady.“
Dimitirj se zarazil a rychle řekl „Kam to jdeš?“
Usmála jsem se „Za chvilku přijdu, pro něco si jdu domů.“ a s tím jsem se vydala domů pro pátý díl Vampýrské akademie a cestou za Dimitrijem jsem vyčetla Adriana Ivaškova. Když jsme se vrátili, Dimitrij a Adrian na sebe vyvalili oči.
Adrian řekl „ Á strážce Belikov, rád vás vidím.“
Při těchto slovech se Dimitrij probudil z ‚transu‘ a řekl „ Lorde Ivaškove co tady děláte?“
S tím se otočil na mě a dodal „ To ty jsi ho vyčetla z knížky, ale proč?!“
Usmála jsem se na ně „Jak už jsem řekla Adrianovi, ty potřebuješ bydlení a on má hodně peněz a k tomu ti může pomoct i s hledáním bytu nebo domu.“ Otočila jsem se zpět na Adriana a dodala „a mně pomůže s tím jak chránit Moroje.“
Když skončil náš dnešní první trénink, všichni jsme se rozešli. Já jsem šla do školy, Dimitrij si šel do parku zaběhat a Adrian nám neřekl kam jde… Ve škole jsem šla za Viktorií a řekla jsem jí radostně „ Čau Viky, po škole si nic neplánuj, půjdeš se mnou.“
Viktorie se podivila „Proč?.“
Usmála jsem se na ni a řekla „To je překvapení a myslím, že se ti to bude líbit.“
Když jsme se domluvily, kde se sejdeme, rozloučily jsme se a já se vydala na hodinu.
Sešly jsme se u vchodu na hřiště před mým tréninkem s Dimitrijem a Adrianem.
Hned jak jsem se převlékla do tepláků, které mám na trénink, šla jsem ke vchodu, kde na mě čekala Viky a vyrazily jsme... Když Viky spatřila Adriana, zakopla a spadla mu do náruče, když se jí snažil chytit, aby nespadla. Zvadla se v jeho polovičatém objetí a celá zčervenala. „Ahoj,“ vykopla ze sebe pod Adrianovým okouzlujícím úsměvem, který jí přijde jako ten nejhezčí úsměv na světě.
„Ahoj, já jsem Adrian a ty?“ představil se.
„Ehm, Viktorie.“ Vyrazilo jí dech jeho chování, protože zastávala názor, že všichni královští až na Lissu a Christiana jsou sobci.
Dělala jsem to nerada, ale musela jsem jim skočit do rozhovoru, který spolu vedli, protože přišel Dimitrij.
„Viky,“ ukázala jsem na Dimitrije „tohle je můj trenér a nejlepší strážce, kterého znám, Dimitrij Belikov.“
Usmála se a jak se vzpamatovala ze setkání s Adrianem, zdvořile odpověděla „Ahoj ráda tě poznávám.“
Dimitrij se pořád tvářil vážně, protože máme mít trénink, ale slušně odpověděl „Taky jsem rád, že tě konečně poznávám,“ otočil se na mě a dodal „ale musíme jít trénovat.“
Přikývla jsem „Můžete tu na nás počkat.“
Adrian to slušně zamítl „Ne, my se půjdeme projít,“ otočil se na Viktorii „Viky nepůjdeme se projít? Mám celkem hlad, tak bysme se mohli zastavit v restauraci, na cestě zpátky,“ použil jeden ze svých okouzlujících úsměvů, až se Viky málem podlomila kolena.
„Jasně, můžeme,“ usmála se a zamávala mi a Dimitrijovi. Než odešli Adrian nám hodil dva klíče a adresu „Jo, to je náš nový dům, máš přízemí.“ Když nám sdělil tu novinu, objala jsem ho „Děkuji ti, moc ti děkuji, už jsem nesnesla pohled, jak Dimitrij musí spát skoro každý den někde jinde.“
Uličnicky se na mě usmál „Nemáš zač.“ A pak odešel spolu s Viky. Otočila jsem se zpět na Dimitrije „Mám návrh, poběžíme a skončíme v domě.“
Zamyslel se, ale pak přikývl.
Když jsme běhali, moc jsme nemluvili. Jakmile jsme dorazili k domu, zatajila jsem dech, dům byl obrovský. „Jak mohl sehnat tak velký dům za necelé dvě hodiny?“ přemýšlela jsem nahlas. Odpověď nepřišla od mého svědomí, ale od Dimitrije. „Je bohatý a umí používat nátlak.“
Najednou jsem si vzpomněla, že ovládá éter.
„Jo vlastně, jsem úplně zapomněla, že ovládá éter. Můžeme se jít už kouknout dovnitř?“ zeptala jsem se nedočkavě.
Dimitrij me pobaveně odpověděl „Jo a vážně měla Viktorie pravdu, že se chováš jako Rose.“
„Jak víš, že to řekla Viky?“
Usmál se ještě víc „Jsem si to odvodil od toho, že si ji přivedla na trénink, až se tady objevil Adrian.“
Taky jsem se usmála, ale ne tak moc jako on. „Jsi dobrý Soudruhu.“
Jeho úsměv téměř celý zmizel „Neříkej mi tak, víš, že se mi to nelíbí.“
Usmála jsem se a přitom se snažila, aby to vypadalo nevině „Promiň.“
A pak jsme vyrazili do domu. Dům vypadal zevnitř větší než z venku. Nahoru jsme se nešli podívat, protože to je Adrianovo patro. Protože bylo přízemí hodně velké na jeden byt, rozhodli jsme se, že bychom mohli z poloviny přízemí udělat tělocvičnu, jestli nám na to Adrian půjčí peníze, protože Dimitrijovi už nezbyly žádné peníze. Z našeho planování nás vyrušil Adrian s Viky. Vůbec jsem si nevšimla, že sedíme tak blízko sebe.
„ Ahoj, jak se vám dneska trénovalo?“ zeptala se Viky, když nás uviděla.
„Dobře,“ odpověděli jsme s Dimitrijem zároveň.
„A jak se vám líbí dům?“ pravil hrdě Adrian.
Odpověděla jsem dříve než Dimitrij „Je moc hezký a napadlo nás, že bys nám mohl půjčit peníze na tělocvičnu, kterou uděláme z poliviny přízemí.“
Na chvíli se zamyslel, ale nakonec souhlasil „Dobře. Kdy pojedeme nakupovat? Mohli bychom o víkendu.“
Překvapeně jsme se na něho podívali „Fajn, vyrazíme v sobotu ráno.“
Pak jsme se ještě půl hodiny domlouvali na víkend. Potom jsme s Viky vyrazily domů.