Vyčtený život - 2.kap.
KAPITOLA 2
Ráno jsem se zeptala Viky „Ahoj Viky, kdy se budeš chystat na zítra?“
Vykulila na mě oči. „Já… Co? Já jedu taky? Myslela jsem, že jedeš jen ty s Dimitrijem a Adrianem.“
Usmála jsem se. „Ne, nepřichází v úvahu, abys ty nejela.“
„Tak to se budu chystat po škole,“ radostí si povzdechla „A ty?“
„Já taky chci se pořádně vyspat.“
Když jsme dorazily do školy, naše cesty se rozešly, ale nejdřív jsem se jí zeptala „Půjdeš dnes se mnou na trénink?“
„Bude tam Adrian?“
„Nevím, ale možná bude Dimitrij vědět, kde je.“
Zamyslela se a nakonec se zeptala „Dobře. Kde se sejdeme?“
„Po škole na mě čekej před vchodem.“
Přikývla a rozloučila se, protože už musela jít do třídy. „Čau Lucko, uvidíme se po škole.“
„Dobře. Ahoj Viky.“Najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Kdo to může být? Dimitrij s Adrianem to být nemohou, protože ti chodí do školy chvilku před začátkem tréninku. Nikdo další mě nenapadal. Otočila jsem se, abych zjistila, komu ta ruka patří. Když jsem uviděla, čí ruka to je, začala jsem se červenat. Byl to sexy kluk z naší školy.
„Kriste pane, Michale vylekals mě…“
■ ■ ■
Mezitím Viky dorazila do třídy a začala se bavit s hloučkem lidí, který stál u její lavice. Pak si všimla, že na lavici leží obálka. Otevřela ji. Dopis od … „Adriana?“ zčervenala, když začala číst dopis, napsaný úhledným písmem.
Milá Viky. Je mi líto, že jsme se museli rozloučit tak brzy. Tak jsem se tě chtěl zeptat, co děláš v pondělí odpoledne. Zítra jedu s Belikovem a Luckou nakupovat. Doufám, že se připojíš. V pondělí se pro tebe stavím. Buď na Lucčině tréninku, který bude odpoledne. Vyzvednu tě tam.
Adrian
Přečetla jsi to asi dvakrát, protože tomu nemohla uvěřit, že jí krásný Adrian Ivaškov z královské rodiny napsal dopis. Mezitím přišel učitel a výuka začala.
■ ■ ■
„Ahoj Lucko, promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ale napadlo mě, jestli bys nechtěla jít se mnou o víkendu do kina? A neříkej mi, že máš trénink. Vím, že máš trénink jen v týdnu…“
„Máš pravdu, tréninky mám jen, když je škola, ale my jedeme s našima nakupovat a budeme spát u příbuzných,“ nerada lžu, ale dnes jsem musela „Je mi to moc líto, ale jestli chceš, mohla bych promluvit s Dimitrijem, že bychom měli ve čtvrtek jen jeden trénink místo dvou a mohli bychom jít do kina nebo někam jinam po škole? Co ty na to?“
Zamyslel se, ale nakonec přikývl „Dobře. Vyzvednu tě ve čtyři.“
Usmála jsem se na něj. „Budu čekat.“
Jelikož nám odpadla první hodina, toulali jsme se s Michalem po škole. Najednou jsem si všimla vysoké a svalnaté osoby, jak jde směrem k ředitelně. Otočila jsem se na Michala „Promiň, už musím jít. Už teď se těším na příští týden.“ Než jsem odešla, dala jsem mu pusu na tvář, což ho dost vykolejilo. Jakmile jsem zašla za roh, rozběhla jsem se směrem k ředitelně a doufala, že ta osoba byla Dimitrij. Když jsem doběhla na chodbu, kde byla ředitelna, zahlédla jsem Dimitrije, jak vchází do ředitelny. „Přece jen to byl Dimitrij, ale co tady dělá?“ zašeptala jsem pro sebe a plížila se blíž k ředitelně, abych zjistila, proč tady Dimitrij je. Právě se představovali, když jsem se vplížila k ředitelně.
„Dobrý den, pane řediteli. Jmenuji se Dimitrij Belikov a chtěl bych vás požádat o laskavost.“ začal Dimitrij.
„Těší mne, pane Belikove. Jsem ředitel Zapletal. Vy jste ten chlap, co každý den běhá s naší studentkou?“
„Ano, to jsem já a právě o tom chci s vámi mluvit.“
Zapletal se zamyslel „Aha, tak mluvte.“
Dimitrij na chvilku zaváhal „Budeme mít terénní praxi a tak se vás chci zeptat, jestli mohu Lucku zkoušet i tady v budově školy?“
„O co přesně by šlo?“ zeptal se ředitel.
„No. My trénujeme i boj a ta terénní praxe slouží k tomu, abych zjistil, jak si vede v boji.“ Dimitrij mluvil klidným hlasem.
Ředitel se zamyslel a nakonec řekl „Dobrá, ale moc to nepřehánějte.“
Dimitrij vděčně odpověděl „Nebojte se, nezklamu vás a moc vám děkuji. „Nashledanou.“
„Nashledanou“
Sakra, teď odtud musím co nejrychleji zmizet, aby mě Dimitrij neviděl, pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem záchody. Rychle jsem se rozběhla, a když jsem vcházela na záchody, Dimitrij zrovna vycházel z ředitelny. Teď jsem jen doufala, že mě neviděl. Po škole jsem se sešla s Viky a řekla jsem „Ve čtvrtek mám rande, ale nevím, jestli mi Dimitrij odpustí jeden trénink.“
Viky se usmála od ucha k uchu „Určitě tě pustí. Řekneš mi aspoň, kdo tě pozval?“
„Doufám, že mě pustí a pozval mě Michal.“
Vyvalila na mě oči a zastavila. „Co…co? Si děláš srandu?“
Pobaveně jsem jí odpověděla „Nedělám. Opravdu mě pozval. Nejprve jsme měli jít do kina v Sobotu, jenže to jedeme nakupovat. Tak jsme se domluvili na čtvrtek.“
A vyrazily jsme na hřiště. Tam už čekal Dimitrij s Adrianem. Z dálky jsem na ně zakřičela „Čau kluci.“
Když jsme dorazily k nim, Adrian se na nás usmíval a dokonce, což mě překvapilo, se usmíval i Dimitrij. Já možná tušila proč.
„Ahoj Lucko, Viky můžeme?“
„Za chvilku,“ Odpověděla Viky.
„Ehm… Dimitriji, mám na tebe prosbu.“ Začala jsem.
„Jakou?“ řekl Dimitrij pořád s úsměvem na tváři.
„No…ve čtvrtek bych potřebovala po škole odejít,“ promluvila jsem nervózně.
„Jestli je to tak důležité, tak můžeme jeden trénink zrušit, ale při tom prvním budeš muset pořádně zabrat.“
Moc ho vykolejilo, když jsem ho objala a dala mu pusu na tvář a řekla „Moc ti děkuji.“
Ještě vykolejený řekl „Není zač a už mě můžeš pustit.“
Vůbec jsem si nevšimla, že Dimitrije pořád objímám a tak jsem ho pustila a srovnala mu kabát „Promiň.“
„To nic a mám pro tebe novinu, ale tu ti řeknu, až Adrian s Viky odejdou,“ řekl Dimitrij. Pak jsem se otočila k Viky, která jako jediná zná důvod, proč nebude trénink. „Já ti říkala, že tě pustí.“ mrkla a objala mě.
„Už můžeme jít?“ zeptal se nedočkavě Adrian.
„Jasně už můžeme jít,“ ztišila hlas „jen jsem tady chtěla být, kdyby jí to nedovolil.“
„On by jí dovolil vše, protože má dneska dobrou náladu.“
„Jak to? On moc dobrou náladu nemívá,“ zeptala se Viky.
„Asi kvůli té novině, co pro ni má.“
Pak se otočili na nás „Ahoj.“
Sice jsem je neslyšela tak dobře, ale podle toho co jsem zachytila, se bavili o mně a Dimitrijovi. Tak jsem se otočila zpátky na Dimitrije. „Tak jaká je to novina?“
Usmál se na mě polovičním úsměvem. „Až ti to řeknu, hlavně mě nepoval na zem.“
„Budu se snažit.“ Taky jsem se usmála.
„Až budeš připravená, budeš mít terénní praxi, ale musíš se hodně snažit.“ Pořád se usmíval, i když jsem ho znovu objala… Pustila jsem ho „Promiň, nevydržela jsem to.“
„Tak pojď, jdeme trénovat.“ Otočila jsem se, abych utíkala stejně s Dimitrijem a všimla jsem si Michala. Nevypadal zrovna šťastně.
„A ještě je tu jedna věc…“ řekl Dimitrij a otočil se na mě, ale zarazil se, „stalo se něco?“
„Nevím, možná jo. Cos mi chtěl říct?“
„ Zítra pro tebe a Viky přijedeme v osm.“
„Dobře budeme čekat,“ řekla jsem s úsměvem a zjistila, že se taky znovu usmál.
A dali jsme se do běhu. Po cestě jsem se pořád koukala na Dimitrije, abych zjistila, jestli se stále usmívá. Úsměv měl stále vepsaný ve tváři. Když jsem se otočila, taky se otočil a jeho úsměv se rozšířil. Za chvíli jsme doběhli k domu. Tam jsme zjistili, že doma nikdo není a tak se mě Dimitrij zeptal „Co to bylo?“
„Co, co bylo?“
Pořád se usmíval, i když už ne tak moc. „No, co to mělo být, když jsme běhali?“
„Aha tohle. Jen jsem se koukala, jestli se pořád směješ, protože se mi hrozně líbí tvůj úsměv,“ vypravila jsem ze sebe pomalu.
„To sis myslela, že to nezjistím? Jsem strážce a musím poznat, jestli mě někdo sleduje,“ promluvil vážně. Zachechtala jsem se.
„Co je tady k smíchu?“ Chtěl vědět…
„Ty,“ řekla jsem potichu, ale Dimitrij to stejně slyšel svými dhampýřími smysly.
„Co? Proč já?“ podivil se.
Začala jsem pomalu, „No, ty nejsi strážce. Jsi mnohem víc, jsi lepší. Když bojuješ, jsi nebezpečný, ale pohybuješ se ladně na svou výškou. Jsi dokonalý…“
„Já nejsem dokonalý,“ opáčil.
Zamyslela jsem se. „ Pro mě jsi dokonalý. A omlouvám se, že jsem na tebe pořád koukala.“
„To nic. Jen mě to překvapilo,“ pronesl klidně a vážně, „Pojď, musíme trénovat, abys byla připravená na terénní praxi.“
Zatím jsme moc trénovat nemohli, protože ještě nebyla tělocvična hotová. Tak jsme se jenom protahovali a cvičili. Asi tak čtvrt hodiny před koncem tréninku jsme si sedli na terasu a probírali, co mě čeká. Najednou jsem odběhla od tématu. „Mám takovou chuť skočit do bazénu…“
„Jestli máš plavky, klidně si běž zaplavat,“ utahoval si ze mě Dimitrij.
„Vážně?“
„Jo,“
„Teda. Dneska jsi samý překvapení. Zaplaveš si semnou?“ řekla jsem.
„Klidně. Jdu se převléct,“ řekl a šel do domu. Já si vzala svůj batoh, co jsem si sem donesla, a vytáhla si plavky. Převlékla jsem se, ještě než přišel Dimitrij a skočila jsem do bazénu. Voda byla překvapivě teplá. Když jsem se vynořila, uviděla jsem Dimitrije, ale nebyl v plavkách. „Kde máš plavky?“ zeptala jsem se.
„Ve skříni, ale uslyšel jsem hluk, tak jsem se šel podívat, co se ti stalo.“
„Aha. Mně se nestalo nic, takže se můžeš jít v klidu převléct.“
„Dobrá. Za minutku jsem zpátky,“ řekl a odběhl zpět do domu.
Když přišel, zatajila jsem dech, protože jsem ještě nikdy neviděla jeho hrudník. Měl ho krásný. Na rozdíl ode mě do vody neskočil, ale pomalu tam vlezl po schůdkách.
Asi tak po hodině plavání jsem si sedla na římsu v bazénu a řekla jsem „Víš, co jsem objevila ve sklepě?“
„Nevím.“
„Vířivku,“ řekla jsem nadšeně, „a tak mě napadlo, jestli nechceš jít taky do té vířivky?“ „Třeba,“ řekl.
„Myslím, že by se nám hodil nějakej ten relax a hlavně tobě.“
„Tak dobrá, půjdeme do vířivky,“ řekl a trochu se usmál.
Ve vířivce jsme si sedli vedle sebe. Pak jsme uslyšeli Adriana s Viky. „Dimitriji, ty máš přece jen lepší sluch než já, tak až nás budou hledat a půjdou sem, tak se schováme, chci je totiž vylekat,“ pošeptala jsem mu potichu do ucha.
Asi tak po pěti minutách uslyšel Dimitrij, že už jdou. „Už jdou.“ Tak jsme se schovali, když jsem uviděla Viky tak jsem naznačila Dimitrijovi, že se už můžeme vynořit. Jakmile jsme se vynořili, jak Adrian, tak Viky se lekli a já dostala záchvat smíchu a pak jsem uslyšela i Dimitrijův smích. Dnes jsme se chovali jak malé děti… Když jsme vylezli z vířivky, šli jsme za Adrianem a Viky na terasu, kde jsme uschli a já se potom převlékla do oblečení. Dimitrij se už taky převlékl. A pak jsme se rozloučili. Já a Viky jsme zamířily domů. Po cestě se mě zeptala, „Co to bylo? A jak jsi dokázala Dimitrije tak rozesmát?“
„Dimitrij měl dobrou náladu a tak se ani nebránil zábavě. Sama jsem se divila.“